Krajánek, poutník, vandrovník, tulák, pobejda … Pořád ne a ne, najít pro ně to správné slovo. Budu jim tedy říkat krajánci. Krajánci, protože chodí po kraji. Nechodí po širém světě, ale jen po svém milovaném, často rodném, kraji. Poznala jsem dva z nich (i když možná do této kategorii spadají i další). Jednoho v Orlických horách, druhého v Bílých...
Jako malá jsem milovala knihy Geralda Durrella. Třeba tu O mé rodině a jiné zvířeně. Tak jsem si dovolila vypůjčit si kus jeho názvu - O mé a jiné zvířeně. Teprve pak jsem začala přemýšlet nad tím, která zvířena byla skutečně má.
Když v 50. letech 20. století slavnostně zavedli na Žítkovou elektriku, natáhli dráty komunisticky poctivě přes hory a doly, louky, lesíky a strže od chalupy k chalupě. Ale lid tu žil svérázný a ne každý to vítal. Tak i obyvatel domu, který jsme o půl století později koupili, odmítl začít platit za něco tak samozřejmého, jako je světlo, se...
Na jaře 2005 jsme se přestěhovali na samotu u lesa. Na Žítkovou. Dům jsme našli poslední den naší průzkumné výpravy "náhodou" – zarostlý hustým švestkovým mlázím, s propadanými stropy a komíny, vyvrácenými dveřmi a prostřílenými okny. Ale byl tam.
