Žítková, Žítková aneb Akocilécúmuchy

 Na jaře 2005 jsme se přestěhovali na samotu u lesa. Na Žítkovou. Dům jsme našli poslední den naší průzkumné výpravy "náhodou" – zarostlý hustým švestkovým mlázím, s propadanými stropy a komíny, vyvrácenými dveřmi a prostřílenými okny. Ale byl tam.

Ve vedlejším žlíbku jsme narazili na obydlený dům. Starý pán nám dal kontakt na majitele. Starého pána jsme už nikdy neviděli, za týden umřel. Kouzelný dědeček ukazující cestu.

Když jsme se stěhovali, jezdili jsme dodávkou, plnou vyschlého dřeva na řezby, tam a zpátky po loukách a nemohli dům najít. Ale byl tam a čekal na nás. 

První jaro, léto a podzim na kopanicích jsem vařila venku na ohni a prala v potůčku, roční syn se učil chodit s ručkama nataženýma před sebe proti svahu (moc rovinky tam nebylo) a Petr vracel domu jeho obytnou funkci. Podlahy, stropy, příčky, komíny …

Na Martina začalo chumelit a my už měli kde bydlet. Sníh slezl až v dubnu. Ani starousedlíci nepamatovali takovou zimu. Přežili jsme a místní nás začali brát vážně.

Postupně jsme zařizovali naše hospodářství. Petr se vydal shánět pluh. Pluh nesehnal, ale přivezl kozu. Když jel pro pluh podruhé, přivezl včely. Naše hospodářství se rozrůstalo. I místní si měli s námi o čem povídat, třeba o včelách. Když se Petr ukázal v hospodě, vítali ho slovy: "Tož, ako ci lécú muchy?"

"Inu, lécú!" Vítajte na Žítkové.