Eone, eone aneb Slnko též svieti na všetkých

Když v 50. letech 20. století slavnostně zavedli na Žítkovou elektriku, natáhli dráty komunisticky poctivě přes hory a doly, louky, lesíky a strže od chalupy k chalupě. Ale lid tu žil svérázný a ne každý to vítal. Tak i obyvatel domu, který jsme o půl století později koupili, odmítl začít platit za něco tak samozřejmého, jako je světlo, se slovy: "Slnko též svieti na všetkých a nič za to nepýtá." 

Tak ho zase spravedlivě odpojili. Z řádně postavených sloupů přípojky od nejbližší chalupy zbyla po čase v krajině jen půlmetrová torza. Začátkem 21. století voláme na Eon pro nové připojení. Vyčíslená cena se rovná ceně chalupy i s pozemky. Uf, ne, děkujeme.

Zachraňuje nás naše vojsko, tedy jeho, v tom čase nefunkční, vodárna. Připojení kabelu není problém. Do první zimy tak elektricky svítíme a automaticky pereme. Hurá!

Ale nic netrvá věčně. Půlkilometrová přípojka od silnice k vodárně je stará, les hustý, sněhu moc. Sníh, stromy i dráty padají. Petr se odvážně brodí sněhem vzhůru pod vedením, ověnčen žebříkem, kleštěmi, svorkami a klíči (17kou), cosi kutí na transformátoru, a pak se dotýká stromů i drátů na zem spadlých a spojuje téměř nespojitelné. Daří se, hurá. A sníh padá a výprava za elektřinou se opakuje i několikrát do týdne.

O tři roky později… daruje vojsko vodárnu obci a ta buduje novou přípojku. Bezva. Půl roku jsme bez proudu. Za půl roku hotovo. Uf. Blíží se další zima a taky porod. Dva malí kluci běhají po chalupě, holka se chystá na svět, a z obce slibují, že snad už zítra nebo pozítří… Večery se prodlužují a začínají se mi zdát černobílé nebo spíš černé sny. Z obce slibují už dva měsíce.

Zádrhel se ukázal až po porodu. Obec nemá na zaplacení poplatku za připojení. Půjčujeme obci a konečně zase svítíme. Hurá, zase je co slavit!

O pár let později… obec pronajímá vodárnu Vodárnám a nám posílá pár dní před Vánoci dopis: "31. 12. budete odpojeni od elektrické energie z důvodu změny vlastníka." Výborně :-(. Neumím dávat úplatky, ale balím do batohu flašku slivovice a ve vlaku do Hradiště si nacvičuji srdceryvný proslov. Klepu se a klepu na dveře Velkého Ředitele Vodáren. S úsměvem mě ujišťuje, že to není žádný problém. Flaška zůstala v batohu, i když by si ji zasloužil. Problém to není. Doteď. Hurá!