Jak se muž s mačetou a žena s dětmi pokusili zachránit les

Kousek pod naší kadibudkou je bukový les. Kouzelný les. Je protkaný potůčky ve skalnatých žlíbcích a posetý kameny porostlými mechem. Staré i mladé buky, které tu rostou, jsou potomky prastarých jedlobukových lesů, jež kdysi pokrývaly vrcholky Bílých Karpat. Kdybyste si prohlíželi snímek lesa z výšky, uvidíte tvar hvězdy. To do něj z mnoha stran přitékají životodárné stružky vody, aby se tu spojily a pokračovaly do údolí. Díky nim a skalnatým stržím, které vyhloubily, zůstalo toto místo skoro nedotčené člověkem. Kolem dokola si kopaničáři postupně vystavěli stavení a obdělali zem, ale tady zůstal les. Pod korunami vysokých buků vylézají po dešti zpod kamenů a kořenů desítky černožlutých mloků.

Procházeli jsme lesem často. Z jara jsme ozobávali ze stromů čerstvě rozvinuté bukové listy nebo ještě raději chroupali mladé křupavé semenáčky – ty, které vyrůstaly v cestě a stejně by nepřežily. V létě se z horké louky chodili schladit do lesního stínu nebo přímo do potoční tůňky. Na podzim se brodili rezavým listím a počítali mloky po dešti. V zimě jsme obdivovali rampouchy vodopádů a užívali si lesních sněhových pěšin, které nezavál vítr …

Jednu zimu se na lesklé kůře velkých buků objevila žlutá nasprejovaná kolečka. Zprvu jsme nechtěli přijmout to, co znamenala. Až se jednoho rána lesem rozezvučeli motorové pily a nebylo pochyb. 

Seděla jsem na zápraží, kolem se rozléhal hukot pil jednou za čas proříznutý ránou padajícího stromu, a brečela jsem. Při každém pádu se zachvěl celý les.

"Musíme něco udělat!" prohlásil můj muž a s mačetou v ruce se vydal za zvukem motorovek.

Utřela jsem si oči, oblékla děti do kombinéz a vydala se na 2 km vzdálený obecní úřad.

"No to, víte … My bychom tam nekáceli, ale lesní správce …" kroutí starostka očima.

Večer těžba utichá. Další den pily z lesa hučí znovu a já se vydávám na lesní správu. Legenda o muži s mačetou začíná žít svým životem.

"No, to víte … Já bych tam raději nekácel, je tam špatný terén, těžko se tam dostává technika, chlapům se tam nechce … Ale obec je majitel a nemá peníze, tak proto. Aspoň bych tam nechal víc výstavků, ale je to na nich. Zkuste to ještě na CHKO," pronáší rozvážně lesní správce.

Třetí den pily hučí, stromy padají a legenda o muži s mačetou sílí. Jedu do města na správu CHKO.

"No jo, je to ve dvojce, tam se může vykácet až hektar plochy … Leda byste podali návrh na zřízení rezervace," dává nepatrnou naději ředitel CHKO, "pošlu tam svoje lidi."

Sepisujeme ještě petici a obíháme sousedy, podepisují skoro všichni. Přináším ji na zastupitelstvo, ale dozvídám se, že les je od toho, aby se kácel, a že můj muž s mačetou v lese ohrožoval dřevorubce a obecní zájem. Těžko vysvětlit, že si s nimi dal cigaretu a popovídali si o tom, jak je jim líto velkých stromů.

'Dřevorubci se budování cesty vzdali. Přišly jarní deště a dřevorubci se už nikdy nevrátili,' zní mi v hlavě šťastný konec příběhu, který vyprávěl Hnědý Jestřáb babičce Malého stromu. 

Vysíláme prosby do Vesmíru a ke kamarádům, ať na "náš" les myslí.

Otepluje se, sníh pomalu roztává a rozrytá půda v lese měkne. Je moc mokro, dřevorubci nepřijeli. Pily nehučí, les oddechuje. Přijíždějí dva muži z CHKO, v lese jim měknou úřednické rysy ve tváři. Radostně poskakují po kamenech a jásají: "Hele, mlok!" Opravdu, v únoru mezi zbytky sněhu leze mlok. Les ukazuje pánům ochranářům svou krásu.

Otepluje se dál. Pro jistotu běhám po lese s kovovým kartáčem a drhnu žlutá kolečka z kůry několika starých buků. Přichází jaro. Dřevorubci se už do lesa nevrátili. Les žije dál.

Uběhly roky a les roste dál téměř ve své staré kráse. Návrh na zřízení rezervace leží někde v šuplíku na CHKO. Třeba ho někdy někdo vytáhne na světlo. Stejně jako déšť mloky z jejich úkrytů v kouzelném lese.

P.S.: Kdybyste si chtěli přečíst pohádkové příběhy inspirované těmito událostmi  - Královna lesa a Prastaré síly Země, najdete o nich víc na této stránce. Protože Královna lesa, Pan Skála i vodní víly jsou v tomto lese doma.